Moje pravá ruka začala neposlouchat a dělala úplně něco jiného, než jsem chtěla. Potom jsem přestávala mluvit. Tak mi udělali magnetickou rezonanci a zjistili, že tam mám ložiska a že je to roztroušená skleróza.
Myslela jsem pozitivně. Chodila jsem do práce. A dcera, domácnost, přítel... To ani jinak nešlo.
Žila jsem jak dřív, jenom jsem měla ataky, které mi znepříjemnovaly život. Vždycky jsem musela chvíli počkat, než to odeznělo. Občas mě hodně bolí za okem. To je taková nesnesitelná bolest, ale vím, že zase zmizí, takže ji snáším.
Nejvíc mě baví rodina, domácnost, zahrada, zaměstnání, zábava, přátelé.
Bojím se vždycky, když jde mamka na vyšetření. Bojím se, že se tam může něco zhoršovat. Ale mamka je pozitivní, takže jsem i já pozitivní.
Zakopávání a brnění nohou. To byly první příznaky. Ale já jsem měl půl roku předtím bouračku. Říkal jsem si, že to je asi skřípnutý nerv a neřešil jsem to.
Dělal jsem sálový fotbal, druhou ligu, florbal rekreačně, boby závodně a amatérské závody v autech.
Když mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu, tak jsem vůbec nevěděl, co to je. To mi řekla až paní doktorka. Také mi řekla, že vyléčit se to nedá, že se to bude jenom zhoršovat a že nesmím vůbec adrenalinové sporty. To byl pro mě šok. Všechno, co mě bavilo, mi zakázali.
Automechanika už jsem dělat nemohl. To byla těžká práce. Chvilku jsem jezdil na odtahovce a pak jsem šel do pekárny rozvážet pečivo. Ta práce v pekárně mě naplňuje, protože je tam sociální kontakt a udržuje mě to v bystrosti.
Adrenalin zhoršuje zdravotní stav. Proto mám zakázané adrenalinové sporty. Ale bez toho člověk nemůže být. Musí si do toho občas sednout a zkusit si aspoň něco. Aby věděl, že žije.